Historie

Vášeň pro fotografování jsem zdědil po tatínkovi. Ten byl také mým učitelem. Učení začalo hned, jak jsem udržel fotoaparát. Všechno jsme tenkrát vyvolávali doma. Dodnes mám ve sklepě schovány chemikálie, ze kterých jsme si připravovali lázně. Z úcty k této době je mi je líto vyhodit. Sbírku rozrostla v 70. létech, kdy jsem podobným způsobem připravoval lázně pro barevnou fotografii.

V deseti letech na mě čekal pod vánočním stromkem první vlastní fotoaparát. Byla to dvouoká zrcadlovka Ljubitělu. Této značce jsem zůstal věrný celých třicet let. Žádný fotoaparát, který jsem čas od času dostal do ruky, mi nepřesvědčil o tom, že bych si měl koupit jiný.

Fotografoval jsem všechno. Za svých studií v Praze to bylo právě naše hlavní město. Z té doby pochází moje první noční snímky. Byla to ale také doba stereoskopie. S aparátem Belplasca jsem udělal hodně diapozitivů, ale i černobílých fotografií. Snímky prohlíželi v kukátku doma vyrobeném.

V okamžiku, kdy ale ceny za zpracování barevné fotografie ve velkých laboratořích klesly pod náklady v domácích podmínkách, zvítězil kinofilm. A tak se o Vánocích objevil mezi dárky pro našeho mladšího syna fotoaparát Vilija. Ten se na dalších deset let (podobně jako před 30.lety Ljubitěl) stal rodinným přístrojem. I když stál pouze 400 Kč potvrdil, že na dobré snímky nemusí být nic drahého.

šnek - Starý Plzenec 1958Fotografovat detaily jsem toužil už v době práce s Ljubitělem. Předsádková čočka a dvouoká zrcadlovka nebylo ale to pravé a tak zůstalo jen u pokusů. Z té doby je ale jeden snímek obzvláště zdařilý. Jde o fotografii šneka, která se povedla mému otci.

Až po třiceti létech mě toto téma zlákalo znovu. K půjčenému Zenitu jsem zakoupil mezikroužky za neuvěřitelných 100 Kč a zhotovil první snímky zblízka. Byla to ale doba, kdy fotografovat děti jak rostou a co všechno dokážou bylo pro mne důležitější.

Uplynulo dalších deset let. Onen Zenit byl nevyužívaný ještě nablízku. To už jsem měl vše promyšleno. A tak po čtyřiceti letech od prvních pokusů jsem konečně začal fotografovat to, co mně celý život nedalo spát.

První úspěchy byly natolik povzbudivé, že jsem se rozhodl koupit pro tyto účely vlastní fotoaparát. K zastaralému příslušenství se mi podařilo koupit stejně zastaralý přístroj Praktiktica LTL.

Běhen 3 let vzniklo přes 400 zdařilých fotografií květin. Kolem 200 jich bylo na výstavě, kterou uspořádalo Okresní muzeum Plzeň-jih v Blovicích.

Fotografie květů

Záběry řadím do několika kategorií. Ta první nese název “Když jsme kytice vázali”. Uznal jsem, že takových obrázků je hodně a tak jsem toto téma ve své práci omezil pouze na rodinnou dokumentaci.

Nejrozsáhlejší sbírkou je “Jediný květ”. Na těchto snímcích vynikne krása struktury jednotlivých květů, kterou při pohledu z člověčí výšky vůbec nepostřehnete. Rád fotografuji proti obloze, na které jsou bílá oblaka. Některé snímky vypadají přímo tajemně.

Pro rozsáhlost tohoto tématu vznikly další dva okruhy. Zvláštní sérii tvoří růže – “Královny”. Mezi nimi je většina těch, které jsem sám vypěstoval a původně jsem je začal fotografovat jako dokumentaci. Později jsem každou dělal dvakrát: jednou do sbírky, podruhé na výstavu. Několik je jich koupených nebo z plzeňského rozária.

Další skupinu tvoří květy, které vykvetou v našich bytech – “Jsme u Vás doma”. Hodně těchto snímků jsem dělal na zábradlí vedle v kabinetu. I mí kolegové už se zapojují. A tak kromě květin u nás doma jsou na fotografiích i jejich květiny.

Lidem je dobře ve dvou. Proto snad působí optimisticky snímky z kategorie “My dva”. Ozdobou květů jsou včely, motýli a další hmyz. To vše jsou “Návštěvníci”. Tyto snímky vyžadovaly velkou trpělivost. Včelky jsou v neustálém pohybu a tak jsem musel nejdříve dlouho pozorovat, abych odhadl, co v následujícím okamžiku provedou.

Moji úctu si při fotografování získal i nejrůznější plevel, tráva a květiny na lukách. Těm jsme věnoval část “Rostu si, ani nevím jak”. Právě otevřený vlčí mák, nebo ten nejobyčejnější zvonek či hluchavka nachová, pampeliška, sedmikráska s rozrazilem, fialky – uvědomili jste si někdy, co je to za krásu? Na několika fotkách je plevel těsně před tím, než jsem ho mezi svými růžičkami vyplel. A musím přiznat, že mi ho bylo líto.

Na jaře je krásné, jak kvetou “Stromy a keře”. Zlatý déšť nám kvete před okny, obdivuji květ jabloně a trnky. Červená kdouloň je také nádherná.

Rád fotografuji také různá “Zákoutí”. Vyzařuje z nich klid, vyrovnanost (lupiny) i zajímavý kontrast (tráva a růže). Nažka pampelišky pro mne znamená skvost. Zapomenutá růže v kapradí je od kapličky v Mariánských Lázní. Smrček s květinami jsem původně považoval za zkažený snímek. Samotného mě překvapilo, jak se líbí.

Větší skupiny květů jsou také působivé. Mně říkají “Nás je víc”. Tady ale už se dostáváme tam, kde je plná krása přírody objektivem nezachytitelná.

Voda, sníh a mráz” vytváří neuvěřitelně zajímavé útvary a doplňky květů. Tyto záběry jsou pro mne obzvláště cenné. Zachycují většinou stavy, které trvají pouze několik minut a dají se fotografovat jen při souhře mnoha faktorů. Růži s čepicí jsem viděl jen jednou. Měla ji pouze několik minut. Bylo to počátkem listopadu. Ráno padal sníh. Jakmile ale přestal, oteplilo se a bylo po parádě. Za několik dní se na těch samých růžích vytvořila námraza. Sotva se rozednilo, roztála. Na některé záběry jsem čekal celé týdny. Vhodná malba mrazu na skle nechala na sebe čekat dokonce víc než rok. Jako s uděláním byly minulé zimy poměrně mírné a každý den jsem také neměl čas fotografovat zrovna v ten správný okamžik. Po sluncem zalité ojíněné krajině jsem toužil čtrnáct dní. Jíní bylo každý den. Slunce však jenom jeden – ten poslední. Během hodiny bylo všechno pryč a pak už bylo jaro. Tu hodinu podlehla vymýšlení námětů na fotografování i moje žena. Některé záběry jsem udělal podle jejích návrhů a musím přiznat, že se podařily.

Ke své sbírce bych ještě rád dodal, že jsem při fotografování nechodil nijak daleko. Vystačil jsem se dvěma zahradami (rodičů mé ženy a mého otce) a se záhonky u bytovky, ve které bydlíme. Pět růží, jak už jsem řekl, je z plzeňského rozária, několik domácích květů z blovického gymnázia. Zimní krajina 4 km od Blovic. Pro radost ekologům musím zdůraznit, že kromě několika růží koupených v květinářství nebo vypěstovaných na záhonu doma, jsou všechny záběry z přírody. K tomu, abych květinu vyfotografoval, ji netrhám a raději volím tu nejkrkolomnější polohu.

Květiny, matematika, fyzika a počítače

Často dostávám otázku, jak spolu souvisí moje povolání učitele matematiky, fyziky a výpočetní techniky a fotografování květin. Musím přiznat, že jsem dříve o tom vůbec nepřemýšlel. Fotografoval jsem proto, že mně to bavilo. Z každé zdařilé fotky jsem měl radost. Ta se stupňovala, když se záběry líbily mým nejbližším a známým. Při fotografování jsem zapomínal na vše kolem sebe. Dalo by se říci, že fotografování je pro mne drogou. Když jsem se nad výše položenou otázkou zamyslel, zjistil jsem, jak mně vlastně moje předměty při fotografování pomáhají. Je dobré vědět, jak spolu souvisí osvětlení a úhel dopadu paprsků ze světelného zdroje, nebo jak osvětlení ubývá se vzdáleností. Řada clonových čísel je tomu přizpůsobena a tvoří proto geometrickou posloupnost s kvocientem druhá odmocnina ze dvou. Geometrickou posloupnost tvoří i doby osvitu, kde kvocient je pro změnu roven číslu 2. Při fotografování s bleskem se zase využívá nepřímé úměrnosti mezi vzdáleností a clonovým čísle, přičemž koeficient úměrnosti je směrné číslo blesku. Na moderních přístrojích tohle vše dovede ohlídat automatika. Mně osobně tyto vymoženosti většinou překáží a tak raději počítám.

A výpočetní technika? Celou svou výstavu mám v počítači a některé obrázky používám jako tapetu na pracovní plochu. Umožňuje mi umístit fotografie na Internetu, kde v současné době mám všechny fotografie z výstavy a ještě něco navíc. Pomocí výpočetní techniky fotky umisťuji na přáníčka k narozeninám a svátkům pro své známé, na novoročenky a na jednoduché kalendáře.

Dá se říci, že mně znalosti z těchto tří předmětů usnadňují práci. A protože moji studenti vědí, že fotografuji, od jisté doby všechny tyto příklady jsou vítanou příležitostí k motivaci při vyučování.

Toulky Blovicemi

Výstava z roku 1999 prošla ještě několika městy. Od 31.srpna do 15.září 2000 byla část blovické výstavy umístěna ve Starém Plzenci. Některé fografie jste si v prosinci téhož roku mohli prohlédnou v prostorách plzeňské firmy Copy General v Prešovské ulici a v galerii Mecenáš. Další výstava měla vernisáž 6.ledna 2001 v Galerii pod zámkem v Rožmitále pod Třemšínem. Konečně v roce 2002 se dostaly „Květy“ i do mého rodného města – do Přeštic.

Součástí tohoto souboru bylo i dvě fotografie ojíněné krajiny. Ty byly na počátku souboru, který byl vystavován na zámku Hradiště v Blovicích u příležitosti 720 let Blovic. Patřím mezi obdivovatele díla blovického malíře Jiřího Sýkory. Jeho obrazy mi pomohly při hledání prvních záběrů pro cyklus „Blovické toulky“. Stejně jako pan Jiří Sýkora jsem našel v Blovicích a okolí mnoho krásných scenérií, pohledů a zákoutí. Těmito fotografiemi jsem také naplnil přání pana Zdeňka Svitáka z úvodního slova při vernisáži výstavy v roce 1999, aby ony dvě fotografie zimní krajiny na minulé výstavě nezůstaly osamoceny.

Téma krajiny ale není pro mne spojeno jen s Blovicemi. Velmi rád fotografuji v poslední době Starý Plzenec – město, odkud pochází moji rodiče a kde žije můj otec. Mezi má nejoblíbenější místa patří rovněž Kladská u Mariánských Lázní a samotné Mariánské lázně. Fotografie Blovic jsou na adrese http://sweb.cz/blovice.

Ještě musím dodat, že veškerá moje fotografická činnost má podporu mé ženy. Musím jí poděkovat za trpělivost a za toleranci, protože tento můj koníček dost zatěžuje rodinný rozpočet. Kromě toho mě také zásobuje náměty na fotografování. Grafická úprava panelů na výstavách je z velké části její práce.